Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Málokedy sa hudba dopĺňa s obalom a klipom až takto dobre. Alebo inak: Kým dobrá hudba nie je samá o sebe až taká ojedinelá, dobrá hudba s precíznym vizuálom vždy príjemne prekvapí.
Obal a klip povedia v tomto prípade takmer všetko.
Obal je naoko bezchybný, možno až sterilný. Pod jeho povrchom však cítiť pnutie - podobne ako v hudbe. Zdeformované makrodetaily v ňom slúžia celku a zároveň samé o sebe obsahujú stopy života.
Klip rešpektuje jednoduchosť, atmosféru a hlavne vnútorný rytmus albumu. Tiež neprináša žiadne vyvrcholenia. Pôžitkom je samotné prúdenie času a myšlienok.
Elektronika Jona Hopkinsa sa odohráva v dvoch vrstvách – kontrastoch. Je veľmi rytmická, no zároveň melodická, naspodku regulárne ambientná. Spočiatku je jemne agresívna, neskôr iba jemná. Navonok jednoduchá, vnútri premyslená. Chvíľu takmer tanečná, chvíľu iba klavírna. Za každých okolností - aj ku koncu, keď je o niečo slabšia - zostáva zľahka hypnotická.
8 / 10
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
